Jestli Vám schází letošní žába, můžete si ji naplánovat ve Vašem bydlišti. Přikládám pár rad jak na to.

Úvod:

 

Dlouho se již chystám napsat článek o tom, jak plánovat výlety. Zvláště v této době, kdy jsme museli letošní ročník bohutínské žáby zrušit. Ale vám nic nebrání v tom, abyste svých 100 jarních km nachodili ve svém okolí. V této těžké době, kdy někteří chodíme do práce, někteří jsme na 70 % platu doma, někteří máme home office nebo karanténu. Můžeme chodit jen do lesa. Sice se opatření už uvolňují a někdo si už domlouvá sport v tělocvičnách. Dle mého, ještě z toho nejsme venku a já osobně si plánuju výlety do okolí už od února. A jsem rád, že jediný koho potkám, je několik bikerů. Rozhodně nejsem zvědavý na davy v lesích, kteří chodí po známých stezkách.

 

Kdo jste z Bohutína nebo z okolí, můžete vyrazit v době svého volna na naše trasy. Kdo jste z větší dálky, mám pro vás pár tipů, jak využít znalosti čtení v mapě a připravit si vlastní výlety ve svém okolí. Pokud to už umíte, můžeme si porovnat znalosti.

 

Jak už vím, někteří z vás si udělali radost a navigují dle přístrojů značky Garmin, případně jiných jistě velmi dobrých přístrojů. Já však se snažím o popis těch nejjednodušších věcí a nejdostupnějších aplikací pokud možno zdarma a off-line. Umím určit sever dle mechanických hodinek s ručičkama, podle hvězd v noci, podle polohy slunce ve dne, pomocí kolíků a slunce – ale to zabere nějaký čas. Vím, co je to buzola a k čemu je. Vyznám se v mapě. Umím najít svou polohu v mapě, umím určovat vzdálenosti a zjišťovat dle vrstevnic, zda půjdu na kopec po dvou nebo po čtyřech. V článku popisuji zkušenosti s papírovou mapou a s mapovou aplikací mapy.cz – samozřejmě off-line. Někdy jsou cesty v lese dost klikaté, takže měření vzdáleností není tak přesné, jako když si to necháte spočítat navigací, ale již jsem se setkal s tím, že třeba některé lesní cesty vyznačené v mapy.cz neexistují, ale jiné, které jsou o pár stovek metrů vedle míří stejným směrem akorát nejsou v mapě zakresleny.

 

Vyznat se v klasické papírové mapě je základní dovednost navigace. Učí se to ve skautu, nebo v oddílech mládeže zaměřených na ochranu přírody. Umí to také vojáci. Bohužel někteří lidé si myslí, že v době GPS tyto znalosti nejsou třeba. Jistě i já mám v autě navigaci, ale možná jste si všimli, že mapy pro auta nejsou tak podrobné. Že tam nejsou vrstevnice a že pro chození po kopcích a po lese to s nimi není zrovna jednoduché. Také se vám může stát, že v krajině mimo civilizaci se zdržíte déle, než jste plánovali a v GPS zařízení vám došla baterie a pokud je to ještě navíc mimo turistické trasy a v krajině se nevyznáte – tak můžete mít problém.

Problém také můžete mít i když budete mít papírovou mapu, ale nebudete vědět jak ji správně zorientovat – tj. nasměrovat k severu, protože pak může způsobit problém obyčejná křižovatka, kdy si budete myslet, že jste odbočili do leva, ale ve skutečnosti to bylo do prava a že právě úspěšně kufrujete zjistíte až po delší době. A někdy to bohužel znamená, že se musíte vrátit na poslední křižovatku nebo rozcestí, abyste našli opět tu správnou cestu.

 

 

 Takže jak na to?

 

Nejprve začnu svou první výpravou, na které jsem udělal několik chyb, které se mi o notnou chvíli později vymstily. Není to nic ke chlubení, ale k poučení to jistě bude stačit.

 

Obvykle si vyberu kopec (v tomto příkladu Vlčí Hora) a učiním průzkum tak, že ho objedu autem, pokud to jde. Ze Šternberka do Domašova po silnici, pak polní cestou – což je zároveň i cyklotrasa č. 6129 z Domašova do Bělkovic-Lašťan. Tato cesta je sotva tak široká, aby se na ní vyhla dvě protijedoucí auta. Kupodivu  je docela frekventovaná, hlavně ve směru do Domašova. Povrch je sjízdný, ale je spíš pro SUV než pro můj sedan Škoda. Pohled na Vlčí horu z tohoto údolí je opravdu nádherný. Z této strany pochopíte, že jde o horu. Stoupání je zde velmi strmé, takže je vám jasné, že z této strany by to sice šlo, ale víceméně po čtyřech. Také je zde vidět dost stromů, kde si kůrovec vydatně zakůroval a tyto stromy tu stále jestě stojí, nebo se o to snaží. Jsou však suché, některé stromy jsou vyvrácené a opírají se o stromy sousední a pod nimi bych opravdu nerad chodil.

 

Příklad ze života z edice: Co se může pokazit, se pokazí a prověří vás i vaši výbavu. Protože jak říkám – věci se komplikuji

Musím také dodat, že moje první výprava na Vlčí horu nebyla korunována úspěchem, jednak proto, že výlet byl docela dlouhý – 25 km, také jsem ztratil cestou  buzolu a příliš  jsem dal na mapy.cz a odbočil moc brzo (skončil jsem na kopci směřujícím do Pekla). A protože již slunce bylo nízko a já neměl čelovku, raději jsem les opouštěl ještě za světla. Bohužel jsem také zjistil, že už jsem docela unaven a že když na jaře zajde slunce, tak je docela kosa. Na kraji lesa jsem již byl prochladlý a unavený, takže jsem odmítl jít sice bezpečnou, ale celkem dlouhou trasou k domovu. Dlouhou sedm kilometrů. A raději zvolil 2 km přímou cestu, která začínala půl kilometrovým pochodem za levou krajnicí po státní silnici, kde proti mně jela auta ze Šternberka na Olomouc. Jenže jak jsem řekl. Neměl jsem světlo, oblečení jsem měl tmavé – takže jaxe říká – čtvrt na smrt – jediné bílé tričko, které jsem měl na sobě, byla moira. Ta musela nahoru, abych byl vůbec na té silnici trochu vidět. Jenže slunce už zapadalo a teplo také vypadá jinak. Rychle jsem se převlékl a pochodoval po krajnici do Šternberka.  Příští víkend jsem to zkusil znovu. Tam co jsem se minule  převlékal jsem nechal auto. Vlčí horu jsem obešel ze všech stran po všech možných stezkách, které jsem našel. Na vrcholu jsem se vyfotil a po okolí se rozhlédl dalekohledem. Až udělám fotky, tak si je dám do mého cestovatelského deníku.

 

Nastavení chytrého zařízení a aplikace mapy.cz

 

Jen připomínám, že v mapy.cz nepoužívám plánovač tras ani baťůžek. Přístroj mám nastaven na 75 % podsvětlení displeje – za slunečna i více. Funkce GSM je vypnuta. A v nastavení „Umístění“ mám nastaveno Pouze GPS. Dále v mobilu či tabletu mám zakázánu možnost automatického překlápění displeje.

 

Nevýhody aplikace mapy.cz pokud jdete pěšky:

Ve mnoha navigačních aplikacích  pro auta vaši polohu znázorňuje šipka. Jenže pokud jdete pěšky a mapy.cz máte off-line a máte spuštěnou lokalizaci přes GPS, tak je vaše pozice v mapě vyznačena modrým kolečkem. Já bych raději uvítal křížek, ale o tom až později. Vzhledem k tomu, že jdete pěšky, tak vaše rychlost není zrovna nejvyšší a orientace v mapě na displeji pokud jdete otevřenou krajinou nebo lesem, tak stanovit směr jen podle modré tečky není zrovna optimální postup.

 

Nevýhodou chytrých přístrojů obecně je baterie.  Ne všechny přístroje mají baterii se 4 000 mAh. Takže mobil se zapnutými telefonními funkcemi, zapnutou GPS a třeba i internetem a maximálním jasem displeje se vyšťaví mnohem dříve.

Lze to řešit také tak, že nosit více jednoúčelových zařízení není na škodu. O moc víc se nepronesou. Já nosím na výlety batoh nejraději ten největší 40+10,  protože do něj mohu odkládat oblečení, pokud je odpoledne tepleji než ráno a k večeru se mohu zase přiobléct. Jako povinnou výbavu nosím lékárničku, KPZ – krabičku poslední záchrany, litrovou termosku s čajem nebo někdy i dvě, dále mapu, mobil či tablet, buzolu, foťák a dalekohled. Součástí termosky je asi 20 m dlouhá omotávka lanem o nosnosti 30 kg. Také nosím malou sekyrku a svačinu. Důležitou věcí je také čelovka a kapesní nůž a repelent na psy.

V lékárničce je pár tlakových obvazů, náplasti, lahvička dezinfekce a škrtidlo. Obsah KáPéZetky tvoří zapalovač, sirky, křesadlo, troud, powerbanka, kousek svíčky, 200 Kč, jehly a nitě, rybářský háček a vlasec, knoflíkový kompas a lupa.

Ohledně umístění věcí v batohu, tak např. horolezci užívají pravidlo, že nejtěžší věci patří do batohu nahoru, nad ramena. To je informace pro ty, co tahají s sebou třeba ještě vařič.

Co všechno se dovím z mapy?

           A teď něco o plánování cesty. Celkem dost informací mi poskytuje mapa – je to fuk, zda je papírová, nebo je to ta v tabletu – mapy.cz. Každá správná mapa je zpracována v určitém měřítku – to se týká hlavně papírových map a tato informace slouží k počítání vzdálenosti. U mapy v tabletu je měřítko proměnlivé, protože mapu můžete zvětšovat či zmenšovat. Další věcí společnou pro oba druhy map je vzdálenostní měřítko, které v mapy.cz najdete v levém horním rohu a v papírové verzi v poli s vysvětlivkami. Další základní věcí, kterou je potřeba vědět, že na mapě jsou různé druhy čar a značek, k tomu slouží vysvětlivky, které jsou někde na okraji mapy nebo na rubu. V případě mapy elektronické stačí jen na značku ťuknout prstem a už více, o co se jedná. Také barva mi řekne, kde je les a kde je pole nebo louka nebo zastavěná oblast s budovami. Dále se dovím nadmořskou výšku a tvar kopců.  V turistických mapách jsou zanešeny i barevné turistické trasy včetně očíslovaných cyklostezek.

 

 

Proč vlastně na turistický výlet, jedno jestli pěší nebo na kole si beru mapy.cz? Proč mi nestačí nějaká navigace? Důvod je jednoduchý. Ve většině navigací nejsou zakresleny vrstevnice. Navigace je vesměs určená pro auta, takže mít tam ještě zakreslené tyto čáry, by bylo zbytečné. Co to vlastně vrstevnice jsou? No budete se divit, ale vrstevnice mi pomáhají si představit, jak prudké je stoupání nebo klesání, když plánuji jít na nějaký kopec. Vrstevnice je uzavřená čára na mapě, která ukazuje nadmořskou výšku a díky tomu, jak hustě jsou vrstvnice vedle sebe zakresleny, mám přehled o tom jestli půjdu do kopce vzpříměně, nebo polezu po čtyřech. Vrstevnice u kterých je na mapě číslo jsou od sebe 50 výškových metrů, mezi nimi jsou vždy čtyři vrstevnice, kdy každá z nich znázorňuje, že terén se zvedl o 10 výškových metrů

 

A ted něco k určování polohy, pokud máte tablet, tak existuje několik světových systémů pro určení polohy. Prvním bylo určitě americké GPS, potom je ruský GLONAS, následovaný evropským systémem GALILEO, v čínských mobilech je obvyklý čínský navigační systém. Další hráčem na poli vlastních navigací je Indie, ale s tou se asi u nás nesetkáme. Navigace těmito systémy je velmi podobná určování polohy v klasické mapě. Slouží k tomu určitý počet družic, které se zrovna nacházejí nad vámi. Nejméně tři, na které se váš přístroj napojí. Komunikace probíhá jednosměrně, takže nikdo nemůže sledovat, kde zrovna jste. Ti, kteří se snad obávají, že po nich jde vláda, FBI, CIA nebo marťani, by se měli ujistit, že mají ve svém „chytrém zařízení“ nastavenou jen GPS, protože pokud budou mít nastavenou AGPS, ve zkratce to „A“ znamená asistovaná a znamená to, pro rychlejší určení polohy se využívá i mobilní sítě GSM, tedy triangulace tří pozemních základnových stanic (BTS), které o dost zvyšují rychlost určení polohy, ale za cenu vašeho soukromí. To, že někam zrovna jdete najednou sleduje operátor. Nevýhodou tohoto typu navigace je, že baterie jde do kopru daleko rychleji.

 

Další nevýhodou elektronické mapy je, že musíte u svého „chytráčka“ nastavit „automatické otáčení displeje“ na vypnuto. Protože není větší peklo, než to, když svým zařízením neustále hejbáte tak, abyste na tom displeji taky něco viděli za poledního slunce, ale při určitém náklonu displeje vám automatika přepne mapu do pohledu naležato a chvíli to trvá než zase najdete cíl, ke kterému máte v plánu dojít.

 

U papírové mapy je sever vždy na jejím horním okraji. To platí i v elektronické obdobě mapy.cz  jenže pokud jste doma a cestu plánujete, je vám v celku jedno jakým směrem máte mapu položenou.  Pokud jste ale již na cestě a plánujete někde odbočit na neoznačenou cestu (není tam turistická značka), může se jednat o zkratku – :n), nebo to může být jen cesta, po které po chvili půjdete zpět k tomuto rozcestí  a bude tam klasická křižovatka o dvou křížících se cestách. Tak pak opravdu není jedno, jak máte položenou mapu. Protože pokud ji budete mít obráceně, pak odbočka doprava podle špatně položené mapy nebude ve skutečnosti odbočka doprava, ale obráceně. A zde přichází ke slovu kompas nebo buzola. Kdo by nevěděl jaký je rozdíl mezi kompasem a buzolou, tak obě zařízení ukazují kde je sever, ale buzola má ještě lupu a pár pravítek se stupnicí dle měřítek papírových map.  (Pozn. některé druhy kompasů, například ten se zrcátkem – co ho má kapitán America, nebo ten s lupou, umějí rovněž stanovovat azimut jako buzola) A dále důležitou vlastností buzoly, je že dokáže určit pochodový úhel – tzv. azimut. Takže abych mohl zorientovat mapu, musím vědět, kde je sever ve skutečnosti, protože ten na mapě, jak už jsem psal výše, je na horním okraji mapy. Mapu položím na stůl, nebo cokoli rovného. Na mapu položím buzolu tak, aby oba prstence buzoly měly značku pro sever pod sebou. A šipka buzoly ukazovala k severu na mapě. Mapou pak otáčím tak dlouho, až červená střelka bude ukazovat na sever na skutečný sever – tedy že ta červená střelka bude na buzole mezi těmi krátkými čarkami, které jsou vidět i ve tmě. Takže tento postup se nazývá zorientování mapy.

Co je to azimut a k čemu vlastně je?

Lidi, co se věnují orientačnímu běhu, ti jistě vědí o co jde.  Velmi jednoduše: Jde  o odchylku od severu.  A k čemu to je? Ve městě plném pravoúhlých ulic to asi moc neupotřebíte, ale dost dobré to je v přírodě, když si chcete zkrátit cestu přes pole či les a nikde není žádný orientační bod. Hodně lidí, co se kdy ztratilo a neměli buzolu, nebo orientační bod vůči kterému by upravovali směr své chůze velmi často narazili na své vlastní stopy. Je to způsobeno tím, že žádný člověk nemá obě nohy stejně dlouhé a chodit v kruhu při bloudění lze považovat téměř za jistotu. Dále se to dá upotřebit, když na velikém parkovišti necháte auto. Já to kdysi využill, když jsme s přáteli jeli na houby v blízkém okolí města Jeseník, kde to vůbec neznám. Autama jsme vjeli do lesa, kde jsme zaparkovali. Utvořili rojnici a šli pryč od aut. Já si nastavil buzolu. Sice si ze mě utahovali, že přece svítí sluníčko a že orientovat se podle slunce je snadné jako facka. Pak jsme si zmizeli z očí. Strhla nás sběračská vášeň, tak velký babky jsem ještě neviděl. Průměry klobouku kolem 20 cm. No člověk se párkrát zatočí, pak hledá schůdnější cestu mezi stromy. Někde to bylo víc zarostlé. At jsem se otočil, jak jsem chtěl, ty stromy vypadaly stejně. No a pak světe div se. Zašlo slunce. Koš byl plný. Vytáhl jsem buzolu a šel opačným směrem než ukazovala. Došel jsem k autu s odchylkou asi 30 metrů. Ostatní dorazili také s plnými košíky, někteří říkali, že trochu bloudili, když zašlo slunce. Prostě se mi potvrdilo, že lepší je mít buzolu a nepotřebovat než ji nemít a potřebovat. Těch pár gramů, co váží, se mi jistě nepronese.

Dále buzolu používám, když hledám vrchol kopce dle GPS. Mám vedle sebe v ruce „chytráčka a v druhé buzolu. Problém je v tom, že v mapách.cz moji polohu v mapě ukazuje modrá tečka a ta je dost velká aby zastínila relativně dost velký prostor na mapě, takže nemůžu moc přesně řícf, že jsem našel vrchol. Raději bych byl, kdyby tam místo modrého kroužku byl křížek, ale chápu, že to kolečko má svoje plus v autě.

 

Takže jaxe to dělá? Nejprve je potřeba zorientovat mapu – viz výše. Důležité je vědět, odkud a kam jdu, takže musím znát svou polohu v mapě a místo, kam směřuji. Sever mapy směřuje k severu ve skutečnosti. Buzola leží položená na mapě. Přesunu ji ke své výchozí pozici v mapě. Uchopím buzolu za vnitřní okruží jednou rukou a druhou rukou pohybuju s pravítkovou základnou buzoly ve  směru hodinových ručiček aby směřovala k mému cílovému bodu. To je azimut. Pokud byste buzolu strčili do kapsy a za chvili ji zas vytáhli, tak můžete jít dál ve směru, kterým ukazuje, k cili dorazíte buď s mírnou odchylkou nebo zcela přesně.

 

Určování azimutu může být také zabavnou hrou pro vaše děti. Můžete jim v lese nebo na zahradě vytýčit dle předem odměřených azimutů trasu po které půjdou s vámi nebo sami u každé pozice bude lísteček s číslem azimutu a počtem kroků nebo metrů tím směrem, kde bude ukryt lísteček s další polohou a na poslední zastávce může být i nějaký poklad.

 

Samozřejmě přesvědčit dnešní děti, aby se naučili něco tak primitivního, když mají navigace ve svých tabletech, je téměř heroický čin, ale stojí to za to. Mě pomáhá to, že mám 3 synovce a všem oznámím, že jsou přihlášeni do soutěže a omluvenky neberu. Soutěž je samozřejmě taková, že vítěz je jen jeden. Nedělám to, jako mnozí, kteří se snaží přízeň dětí si kupovat tím, že všem zúčastněným něco dají. Všem dají většinou cetky – levné blbosti jako ceny. Ale v těch dětech budují mentalitu „já si to zasluhuji, protože jsem se zúčastnil“ a to je špatně. To není soutěž, děti to nenaučí spoléhat se na své schopnosti, ony vědí, že pokaždé něco dostanou. A také ty výhra nad ostatními není až takový zážitek, když ceny dostanou všichni. Když se ptám dospělých, kteří tyto „soutěže“ pořádají, dovídám se, že přece nikdo nesmí prohrát, protože prohrát je špatné. Jenže kde je pak chuť vítězit? Kde je chuť se zlepšit v příštím kole? Dokonce často se tihle dospělí dětí ptají, jestli se vůbec chtějí zúčastnit.  Já koupím jednu dražší věc – někdy je to hračka, někdy malý kapesní nožík, časem to bude drobná elektronika a at ukážou, co umí. Dobrým argumentem je jít na procházku a vzít navigaci s sebou. Dáte ji špuntovi do ruky at ukáže, co umí. Ať najde cestu do místní nemocnice, ale podmínkou je, nejít tam po hlavních cestách, ale bočníma uličkama. Najednou je to problém a to mu nemusí ani dojít baterie. Vytáhnete buzolu a mapu. Vysvětlíte co je na mapě jak znázorněno, kde se nacházíte, zorientujete mapu, určíte azimut ve směru ulice a na další křižovatce znovu. Chce to hodně trpělivosti, protože uvidíte, jak funguje věta, že  „chybama se člověk učí, jen ten, kdo se z nich nepoučí, je nucen je pořád opakovat“. Uvidíte své dítě prohrávat samo se sebou. Zapomeňte, že něco tak jednoduchého by už snad mohlo po deseti pokusech umět a pochopit. Trpělivě mu to ukazujte a říkejte, že aby člověk věděl kam jde, musí vědět, odkud jde. Že to je základ celé navigace

 

No a ted pár poznatků moderní doby. Jak poznáte ve městě světové strany a nemáte buzolu nebo kompas, nebo v elektronice došla baterka? Pokud jste v historické části města, pak vězte, že katolické kostely se stavěly průčelím a vratama směrem k západu a oltář je vždy na východě, včetně vitrážovaných oken, aby jimi procházelo ranní slunce a obrazy jimi tvořené, byly dobře vidět. Pokud jste mezi paneláky, je to snadné. Stačí se kouknout na satelitní antény. Ty se montují na jižní stranu paneláků, aby měly co nejlepší a hlavně nejdelší výhled na družice, které přenášejí televizní signál.

 

V lese samozřejmě platí, že mraveniště mají prudkou stranu na severu a plitkou na jihu, že pařezy mají zhuštěné letokruhy směrek k severu. Ovšem čím blíž budete u rovníku, tak se to nepozná ani z pařezů.

 

A co platí kdekoliv, tedy u nás na severní polokouli? Slunce zapadá na západě, vychází na východě a v poledne je na jihu. Dále je možné polohu severu zjistit i v noci bez buzoly či kompasu, ale musí být jasno a musí být vidět dvě až tři souhvězdí. Zde na severní polokouli jde o souhvězdí Malého a Velkého vozu a Casiopea. Na jižní polokouli jde o Jižní kříž.  V oji Malého vozu se nachází Polárka (taky se jí říká Severka), je to hvězda, kterou prochází zemská osa a všechny ostatní hvězdy a souhvězdí se kolem ní jakoby točí. Zatímco Polárka je pořád na stejném místě. Pokud byste chtěli v noci pracovat s mapou, doporučuje se používat pro osvětlení červené světlo. Dokonce některé chytré mobily mají tuto variantu v nastavení. Pozor, nejedná se o to, že vám zčervená displej, jde o červené podsvětlení displeje, které očím umožňuje, rychleji se přizpůsobit vidění za tmy. Pokud byste použili bílé světlo, tak se vám tato schopnost zprovozní až za necelou hodinu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *